Během druhé světové války vznikaly na celém území obsazeném Japonci zajatecké a internační tábory. Zde byli drženi jak spojenečtí vojáci, tak i civilisté resp. občané zemí, které byly s Japonskem ve válce. Ve všech táborech panovaly příšerné hygienické podmínky, zajatci umírali z důvodu nedostatku léků na mnoho nemocí (beri beri, tyfus, malárii, choleru, úplavici ad..) a na podvýživu, protože zejména s postupným obratem válečné štěstěny na stranu spojenců měli sami i Japonci nedostatek jídla. Případné balíčky od Mezinárodního Červeného kříže japonští vojáci včetně velitelů vykrádali a k zajatcům se z nich dostávala jen torza (pokud vůbec). V táborech panoval přísný řád a byla vyžadována naprostá poslušnost. Za každý přestupek hrozilo bití případně smrt. Jelikož Japonci používali zajatce pro otrockou práci, zbití rovnalo se nenastoupení do práce, nenastoupení do práce znamenalo snížený příděl již tak hubeného množství rýže což se v delším časovém horizontu rovnalo smrti.
